Příběhy rodu

Dva rody, dvě cesty do Prahy. První část vypráví o Kryhutových z otcovy strany, druhá o Zemanových ze strany matky.

Kryhutové: Kovář z Lipniku (před rokem 1890)

Nejstarší Kryhut, kterého známe jménem, je Georg Krehut, kovář v Lipniku – obci na haličském břehu řeky Białé, dnes součásti Bielska-Białé. Jméno se tehdy psalo „Krehut“. Zemřel před srpnem 1890: ve svatebním zápisu syna je uveden jako zesnulý. Jeho ženou a matkou syna byla Eva roz. Gansel. Víc o nich zatím nevíme. Rodina se hlásila k Jasienici – tam měl Georgův syn ještě roku 1900 domovské právo. Právě tam se 10. dubna 1836 narodil Georg Krehut, syn Johanna a Marianny roz. Malec; možná je to náš kovář, ale doklad zatím chybí. Jiný Georg Krehut, který v Jasienici zemřel v lednu 1890, to spíš nebyl: se Zuzanou Cholewik měl roku 1885 syna, kterého také pokřtili Johann.

Švec, který se přiženil do čísla 121 (1867 – před 1920)

Syn Johann Krehut se narodil 26. května 1867 v Lipniku čp. 223 a vyučil se ševcem. 3. srpna 1890 si v Międzyrzeczu (německy Kurzwald) vzal Annu Gibietz, o osm let starší dceru chalupníka Johanna Gibietze z Dolního Międzyrzecza čp. 121. Při sčítání téhož roku bydlí mladí v jejím rodném domě, kde je hlavou domácnosti tchán. Že jde o naše předky, potvrdil v říjnu 2026 dopisem archiv v Bielsku: v rodném zápisu syna z roku 1897 stojí „syn Jana a Anny z domu Gibiec“. Johann zemřel před rokem 1920 – syn ho při svatbě uvádí jako zemřelého „chalupníka v Dolním Międzyrzeczu“.

Při sčítání v prosinci 1900 je Johann zapsán jako dělník v soukenické továrně Karla Wolfa v Bielsku; domovskou obec má Jasienici a číst neumí. Rodina hospodaří s jednou krávou, třemi prasaty a pěti slepicemi. Doma jsou dvě děti, Kateřina (* 1892) a malý Jan (* 1897) – tři další, Ondřej, Jiří a Eva, zemřeli v útlém věku. V domě žije i ovdovělá babička Marjanna Gibiec roz. König, ročník 1826. Kmotrem Jana byl roku 1897 Andreas Gansel z Horního Międzyrzecza čp. 191 – snad Johannův bratranec, syn Evina bratra.

Muž, kterého minula hranice (1897–?)

Jan Kryhut se narodil 16. května 1897 v Dolním Międzyrzeczu u Bielska, evangelík augsburského vyznání. Bylo mu 21, když se po válce Těšínsko dělilo mezi Polsko a Československo. 15. dubna 1919 přišel do Horních Tošanovic – asi 30 km od domova, ale už na druhé straně nové hranice. Roku 1921 je zapsán jako pohraniční kontrolor, s polskou domovskou příslušností a žádostí o československé občanství. Je jediným z polské větve, o kom víme, že hranici překročil.

V Hnojníku si 7. srpna 1920 vzal katoličku Žofii Karkoszkovou – jen deset dní poté, co Konference velvyslanců v Paříži 28. července 1920 Těšínsko rozdělila podél řeky Olše. Hranice vedla mezi jeho rodným Międzyrzeczem a nevěstiným domovem; Jan zůstal na československé straně.

Žofiin otec Josef Karkoszka, chalupník, přišel do Horních Tošanovic roku 1881 z Puńcowa za dnešní polskou hranicí a vzal si místní Zuzanu Tvrdou (* 1860), dceru chalupníka z čp. 12. Z jejich dětí narozených v letech 1883–1897 se většina nedožila dospělosti – jen v roce 1890 pohřbili tři. Žofie přišla na svět až v listopadu 1898.

Novomanželé bydleli v jejím rodném domě čp. 5 a měli sedm dětí, od Štěpánky (1921) po Annu (1943). Z „Krehuta“ se v češtině stal „Kryhut“. Ještě v létě 1946 Jan žil – při svatbě syna je zapsán jako rolník v Českém Těšíně. Kdy a kde zemřel, zatím nevíme.

Ředitel, kámen a rok 1968 (1922–2007)

Druhé dítě, Jan, se narodilo 3. května 1922 v Horních Tošanovicích čp. 5. Po válce byl správcem břidlicových lomů v Jakartovicích u Opavy a tam poznal Teklu Stuchlíkovou z Nových Sedlic, která v Jakartovicích bydlela u bratra. Vzali se 27. července 1946 v Komárově; za svědka šel Janovi František Karkoszka, zámečník z Dolních Bludovic – nejspíš bratr jeho matky.

Z vesnice na Těšínsku to Jan dotáhl na ministerstvo stavebních hmot a v létě 1953 se stal zmocněncem vlády pro „akci S“ a ředitelem Severočeského průmyslu kamene v Liberci. Měl dostat do Prahy žulové bloky na Stalinův pomník – největší vážil 72 tun. Jeřáby v lomech unesly deset tun, a tak bloky zvedaly ukořistěné německé tanky Panther. Dostal za to Zlatou pamětní medaili a v roce 2002 to sám popsal v časopise Kámen.

Od roku 1962 řídil cementárnu v Radotíně. Po srpnu 1968 podepsal protest proti okupaci, byl vyloučen ze strany a v dubnu 1972 přišel o místo ředitele. S Teklou měli dva syny, Miroslava a Jana. Zemřel 14. října 2007 v Praze.

Opava – Praha (1949–2007)

Mladší syn Jan se narodil 17. července 1949 v Opavě. 24. září 1971 si v Praze vzal Janu Zemanovou ze Slaného – a tím se Kryhutovi spojili s rodem Zemanů, Bečvářů a Pileckých ze Slánska a Benešovska. Zemřel 28. srpna 2007, sedm týdnů před svým otcem.

Kryhutové dnes

Synové Jana a Jany jsou Tomáš (* 1972) a Jan (* 1975). Příběh Kryhutových pokračuje v Praze.

Zemanové: Vít z Kobylí (asi 1678–1758)

Nejstarší Zeman ve stromu je Vít Zeman z Kobylí u Bystřice (dnes Bystřice u Benešova). Když 12. června 1758 zemřel, zapsal mu farář 80 let – narodil se tedy kolem roku 1678, ještě za vlády Leopolda I. Pohřbili ho v Ouběnicích. 19. listopadu 1715 si v Bystřici vzal Annu, dceru Jakuba Velka (?) z Bystřice; za družbu mu šel Václav Zeman z Kobylí, snad bratr. Narodilo se jim nejméně osm dětí, mezi nimi jediný syn jménem Jan – pokřtěný 15. června 1721.

Svobodníci z Jiřína (1764–1769)

5. března 1764 se v Bystřici oženil mládenec Jan, „syn zemřelého Víta Zemana z Kobylí“, s Kateřinou, dcerou zemřelého mlynáře Václava Chytrého ze Stržence. Usadili se v Jiříně jako svobodníci – svobodní sedláci, kteří nepodléhali robotě. Narodili se jim synové Jan (18. 11. 1765), Tomáš Jiří (1767, žil jen pět týdnů) a Matěj (25. 2. 1769), všichni se stejnými kmotry z jiřínských rodin Ždimerů a Veseckých. Pak rodina z farnosti zmizela.

Jedna věc tu není jistá. Už roku 1760 se ve stejné farnosti oženil jiný Jan Zeman, také „syn Vítka“, s jinou Kateřinou Chytrou – z Libče. Ten pár byl ale poddaný panství Tloskov a zůstal v Kobylí. Že náš Jan z Jiřína je syn Víta z Kobylí, je proto pravděpodobné, ne zcela jisté.

Tkalci z Kaliště (1787–1836)

Starší syn Jan se 28. ledna 1787 oženil ve Voticích s Magdalenou Škramlíkovou z Budenína. Žili v Kališti u Votic, nejdřív v čp. 4, pak v čp. 16, a Jan tkal plátno. Jeho mladší bratr Matěj zůstal v Kališti čp. 4 jako svobodník. Magdalena zemřela roku 1822 a Jan se ještě jednou oženil s Ludmilou z Nezdic. Zemřel roku 1836 v Kališti – už jen jako podruh, bez vlastního domu. Že je to týž Jan, který se narodil v Jiříně, prozrazují oba bratři: jiná dvojice Janů a Matějů Zemanů ve farnosti nebyla.

Tkalcovský stav v Budeníně (1795–1879)

Syn Václav se narodil 14. listopadu 1795 v Lhotce a stal se tkalcem jako otec. 27. ledna 1818 si v Jankově vzal Alžbětu Budkovou z Manilovic a usadili se v Budeníně čp. 19. Měli nejméně sedm dětí. Václav dožil jako výminkář a zemřel 25. března 1879; farář mu připsal 95 let, ve skutečnosti mu bylo 83.

Jeho syn Václav (* 6. 8. 1825 Budenín 19) zůstal u stavu. V únoru 1852 si v Neustupově vzal Annu Suchanovou z Otradovic a i on tkal v Budeníně.

Od stavu ke zdivu (1855–1909)

Tkaní plátna na ručním stavu už v druhé polovině 19. století neuživilo – konkurovaly mu továrny. Jan, narozený 9. dubna 1855 v Budeníně čp. 18, se proto stal domkářem a zedníkem ve Smilkově. V listopadu 1879 si ve Vojkově vzal Marii Kaškovou z Křenovic. Roku 1909 pracoval jako zedník v pražských Strašnicích – za prací odešel z venkova do Prahy, jak tehdy dělaly tisíce lidí.

Kartáčník ve Slaném (1883–1950)

Jan, narozený 9. května 1883 ve Smilkově čp. 20, se dostal až do Slaného. Pracoval jako kartáčník v domě čp. 509 a roku 1909 si vzal Růženu Červinkovou, dceru slánského obuvníka. Roku 1915 vystoupil z katolické církve. Růžena zemřela v červenci 1918 ve 31 letech a Jan se znovu oženil – s Marií Annou Müllerovou, o 13 let mladší nevlastní sestrou své první ženy. Marie přestoupila roku 1922 k evangelické církvi a zemřela ve Slaném roku 1950.

Slaný – Praha (1920–1989)

Jejich syn Vladimír Jan se narodil 22. července 1920 ve Slaném čp. 509. 27. dubna 1946 si v evangelické modlitebně ve Slaném vzal Miladu Bečvářovou z Pcher – a tím se k Zemanům připojili Bečvářové a Pilečtí ze Slánska. Vladimír byl úředníkem Elektropragy, později jeřábníkem, a zemřel ve Slaném 14. března 1989. Jeho dcera Jana (* 1948) se roku 1971 vdala za Jana Kryhuta – a tady se oba příběhy potkávají.